Ing. Tomáš PŘIBYL: blog (nejen) o kosmonautice

E-mail: tp.pribyl@seznam.cz; poštovní kontakt: Teyschlova 23, Brno 63500, Czech Republic; GSM 728769966. Skype status

Pátek 28. února 2014

Bývalý astronaut Christopher Ferguson (veterán z letů Atlantis STS-115/2006, Endeavour STS-126/2008 a Atlantis STS-135/2011), který nyní pracuje ve společnosti Boeing, absolvoval let v nové lodi CST-100 na Mezinárodní kosmickou stanici. Zatím jen na simulátoru, nicméně i tak šlo o důležitý mezník v programu vývoje CST-100.

Na konci března vyprší současnému řediteli Střediska přípravy kosmonautů Jurije Gagarina Sergeji Krikaljovovi kontrakt. V ruských médiích se objevila zpráva o tom, že ve funkci skončí a že jeho místo zaujme bývalý kosmonaut Jurij Lončakov. Šéf Roskosmosu Oleg Ostapenko ovšem tvrdí, že se nic podobného nechytá. Krikaljov prý nebude odvolán (ono neprodloužení kontraktu opravdu není odvolání) a má se sám rozhodnout, zdali chce kontrakt prodloužit (otázka je, jaké podmínky jsou s rozhodnutím spojené). Za měsíc bychom každopádně měli být moudřejší.

Nové emblémy kosmických misí (zleva): Sojuz TMA-13M (start v květnu 2014), mise Futura italské kosmonautky Samanthy Cristoforettiové a logo 44. základní posádky ISS (květen až říjen 2015).

Čtvrtek 27. února 2014

Ruský premiér Dmitij Medvěděv nechává vypracovat nový desetiletý plán kosmonautiky na rok 2016 až 25. Stávající desetiletý rozpis totiž platí jen do konce příštího roku. - Na jedné straně je dlouhodobé plánování jistě chvályhodné a v kosmonautice absolutně nezbytné. Na straně druhé: není trochu pozdě začít letos plánovat rok 2016, když typická produkční doba tuctového hardware (lodě Sojuz, rakety Proton aj.) je dva až tři roky?

Projekt „Journalist in Space“ (Novinář ve vesmíru) měl v osmdesátých letech navázat na „Teacher in Space“ (Učitel ve vesmíru): dokonce byl provedený užší výběr, v němž zůstalo zástupců médií (přihlášek bylo 1703). Jenže po zkáze Challengeru (leden 1986) už jen setrvačností dobíhal (čtyřicet kandidátů bylo oznámeno v květnu 1986), leč nikdy se nerealizoval. Ovšem v zapomenutí neupadl: na závěr roku 2002 se začalo šuškat, že NASA vede jednání se CNN o letu jejího novináře na raketoplánu. V lednu 2003 nabyly zvěsti konkrétní podoby: oním šťastlivcem měl být dlouholetý korespondent CNN Miles O´Brian. Jenže pak 1. února 2003 havaroval při návratu z vesmíru raketoplán Columbia – a oznámení slibované na polovinu února šlo k ledu. Ani Miles O´Brian ani jiný novinář pak na raketoplánu už nikdy neletěl. - Tento měsíc jej postihla vážná rána osudu: během reportážní cesty po Japonsku a Filipínách mu na ruku spadla bedna s televizním vybavením. To, co se na první pohled zdálo jako běžná nepříjemnost jej během několika dní přivedlo do nemocnice – a nakonec vedlo k amputaci levé ruky těsně nad loktem.

V neděli se budou rozdávat Ceny (americké filmové) Akademie (tzv. Oskary). O deseti nominacích filmu Gravitace jsem již informoval (viz blog 21. ledna 2014). Snímek si zatím můžete připomenout krátkým samostatným příběhem Aningaaq, který natočil syn režiséra Jonas Cuaron a který vysvětluje, s kým astronautka Ryan Stoneová navázala spojení. Nebo se můžete podívat na neoficiální trailer z dílny Honest Trailer (Upřímný trailer). Z něho jsou i tyto záběry: máte-li alespoň základní znalosti angličtiny, můžete se v několika minutách seznámit s filmem, který „přesvědčil celou generaci dětí, aby se v žádném případě nechtěly stát kosmonautem“.

Středa 26. února 2014

NASA dnes v rámci tiskové konference informuje o závěrech komise, která vyšetřovala selhání skafandru Lucy Parmitana loni v červenci: tehdy se mu v přilbě začala hromadit voda a on se jen s velkými obtížemi vrátil zpět do bezpečí kosmické stanice. Příčinou problémů byla nečistota v jednom z filtrů zařízení pro odstraňování vlhkosti ze skafandru: ta způsobila, že se separovaná voda začala vracet právě do přilby. Jak se nečistota do filtru dostala, není dosud jasné. Kompletní zpráva vyšetřovací komise (upravená pro publikování) je zde, prezentace z dnešní konference je zde. – Komise doporučila přijmout 49 opatření, které mají do budoucna podobným problémům zabránit. Zároveň ale upozornila, že problém se vyskytl už při několika dřívějších výstupech – a dokonce i při první vycházce Lucy Parmitana loni v červenci. Došlo k němu ale až na samý závěr výstupu, takže mu nikdo nevěnoval pozornost. A přítomnost vody v přilbě byla brána jako něco normálního... (Připomínám, že například závada, která „sestřelila“ z oblohy raketoplán Challenger se vyskytla u 14 z předcházejících 24 startů. Taky už byla brána jako „něco normálního“...)

Společnost Excalibur Almaz se rozhodla prodat jednu ze svých čtyř kabin VA (Vozvraščajemyj Apparat), které má k dispozici. Stane se tak v aukci 14. dubna 2014 v Bruselu. – Nevím, nějak se mi to nezdá. Aby se stabilní firma s velkými plány zbavovala toho nejcennějšího, co má, není běžné. Myslím, že chystaná aukce není úplně nejlepším signálem co se budoucnosti společnosti Excalibur Almaz týká. (Pro úplnost: firma získala v Rusku čtyři kabiny VA a dva trupy stanic Almaz, přičemž s touto technikou chtěla realizovat komerční lety do vesmíru.)

Vždy, když se dozvím nejsmutnější zprávu týkající se nějakého kosmonauta (a minulý týden byly hned dvě; viz blog 19. a 21. února 2014), jdu s jistými obavami ke své sbírce podpisů a napjatě hledám, cože mi dotyčný podepsal - a co už naopak nestihne. U ruského kosmonauta Valerije Kubasova musím konstatovat, že mi toho stihl podepsat opravdu hodně (díky za to!). Kromě sólových fotek (viz blog 25. února 2014) i všechny své posádky: na prvních dvou řádcích je Sojuz-6/1969, potom unikátní fotografie posádky Sojuzu-11 podepsaná všemi členy posádky (která ale nakonec neletěla a její místo zaujali náhradníci – což sestavě Leonov, Kubasov a Kolodin zachránilo život), následuje na dvou řádcích posádka Sojuzu-19/1975 a na posledních dvou pak Sojuzu-36/1980.

Úterý 25. února 2014

Čínský přistávací modul Chang´e 3 stejně jako šestikolový robot Yutu byly zazimované před další lunární nocí. Podle nejnovějších informací je Yutu částečně provozuschopný a pracují i vědecké přístroje: nepoužitelný je jen jeho pohon. Robot tak během uplynulého lunárního dne neujel ani metr.

Kromě tradiční Floridy možná budou startovat pilotované lodě v USA i z Virginie – z kosmodromu Wallops. Alespoň tak zněla zpráva, která proběhla v minulých dnech médii. „Jsme připraveni předložit návrh, který bude zahrnovat pilotovaný let z [kosmodromu] Wallops,“ uvedl Michael Gold ze společnosti Bigelow Aerospace. Dále uvedl, že jeho firma jedná s NASA o uskutečnění demonstrační mise, jejíž součástí by byl i pilotovaný let. – Zpráva se (jak už to bývá) dá číst různě. Především Bigelow nevyvíjí vlastní loď (nebo o tom nikdy nikde nepadlo ani slovo a moc bych se divil, kdyby to bylo jinak), ale jen nafukovací kosmické moduly. „Pilotovaný let“ by zřejmě znamenal vypuštění modulu určeného pro posádku („pilotovaní lodi“ – ovšem bez pilotů), nikoliv start kabiny s kosmonauty. A pokud by šlo o demonstrační misi, možná by do ní posádka vůbec nebyla zapojena.

Několika podepsanými fotografiemi, obálkami a dalším materiálem se vracím k úmrtí ruského kosmonauta Valerije Kubasova z minulého týdne (viz blog 19. února 2014). Zvláště si pak považuji osobního setkání s Kubasovem v polské Wroclawi v roce 2003, odkud je i první snímek. (Na posledních dvou řádcích je pak soulodí Sojuz-Apollo z Národního muzea letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D.C. a loď Apollo ASTP z doby, kdy byla vystavovaná v Apollo-Saturn Center v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě.)

Pondělí 24. února 2014

Rusko zvažuje kompletní převzetí „mořského kosmodromu“ SeaLaunch: ten nyní patří z 95 procent konstrukční kancelář NPO Eněrgija, která je polostátním podnikem (ruská vláda v ní má 38 procent). Pokud by k převzetí došlo, mateřský přístav projektu SeaLaunch by se přesunul z Los Angeles v Kalifornii do některého ruského přístavu na pobřeží Tichého oceánu. Zároveň by byl začal být SeaLaunch využívaný pro ruské státní zakázky. – Společnost SeaLaunch zároveň oznámila, že tento týden končí její prezident Kjell Karlsen. Ve funkci byl od roku 1999.

V rámci právě skončených olympijských her v Soči se na zahajovacím i závěrečném ceremoniálu několikrát mihla kosmonautika: v rámci ruské abecedy na úvodním ceremoniálu zaznělo, že G je Gagarin, L je Lunochod, O je Orbitální stanice, S je Sputnik a C je Ciolkovskij. Ruskou vlajku vztyčili kosmonauti Sergej Krikaljov, Jelena Serová (ta si má svoji hvězdnou premiéru odbýt až letos), Světlana Savická, Fjodor Jurčichin a Roman Romaněnko. Olympijskou pak pomáhala nést Valentina Těreškovová. A aby toho nebylo málo, tanečníci oblečení za kosmonauty hopsali kolem modelu rakety s nápisem Vostok. O olympijské pochodni, která zapálila oheň a která loni navštívila Mezinárodní kosmickou stanici, jistě netřeba dlouze hovořit. – Na závěrečném ceremoniálu pak byli v letící lodi zahajující oslavu hlavními hrdiny děti Jurij a Valentina (odkaz na první kosmonauty světa).

Kosmonautika a olympijské hry se přitom už v minulosti potkaly mnohokrát. Dokonce i olympijské pochodně se do vesmíru vydaly: byť právě pro olympiádu v Soči proběhla jejich předávka poprvé v otevřeném prostoru. Jinak olympijská pochodeň byla předávána už u raketoplánu Atlantis STS-79/1996, už předtím ji měla v ruce posádka Columbia STS-78/1996 a na oběžnou dráhu letěla na palubě Atlantis STS-101/2000. Poslední snímek pak zachycuje „předávku“ aktuální pochodně, kterou loni provedli kosmonauti Oleg Kotov a Sergej Rjazanskij.

Pátek 21. února 2014

Středa tohoto týdne byla mimořádně smutným dnem pro kosmonautiku: nejen, že nás navždy opustil ruský kosmonaut Valerij Kubasov (viz blog 20. února 2014), ale na svoji definitivní a neodvolatelnou cestu se vydal i jeho americký kolega Dale Gardner (narozený 8. listopadu 1948). Zemřel ve věku 65 let. Dale Gardner byl veterán z letů Challenger STS-8/1983 a Discovery STS-51A/1984. Při druhé misi se stal posledním člověkem, který se kdy ve vesmíru proletěl v „kosmickém křesle“ MMU (to oslavilo před několika dny třicáté výročí od prvního použití – viz blog 10. února 2014). Jmenovaný byl i do letu Discovery STS-62A, což měla být první mise z rampy SLC-6 v Kalifornii v polovině roku 1986: po zkáze Challengeru (leden 1986) ale byla výprava zrušená, rampa pro raketoplán nikdy nepoužitá a Dale Gardner odešel na podzim 1986 z oddílu astronautů.

Když jsem minulý týden na Radiožurnálu v souvislosti s neživým-nemrtvým čínským robotem Yutu glosoval, že „situace na Měsíci se mění každou hodinou“, netušil jsem, jak je tato věta pravdivá. Podle nejnovějších zpráv je totiž „Nefritový králík“ poškozený tak, že jej není možné prakticky používat. Jakého charakteru ono poškození je, v jakém se nachází stavu a co všechno to vlastně znamená, můžeme v tuto chvíli jen spekulovat. Situace na Měsíci se evidentně opět mění každou hodinou...

V neděli 23. února 2014 se montážní hala VAB v Kennedyho kosmickém středisku pro turisty opět uzavře. Návštěvníci sem mohli do roku 1978, pak jim byla 160 metrů vysoká budova na 33 let zapovězená kvůli operacím v rámci programu raketoplánů. Od listopadu 2011 byla návštěvníkům znovu otevřena – a nyní zase své brány zavírá, protože se zde budou opět provádět manipulace s letovým hardwarem (zatím pro misi Orion ETF-1 letos v září). Kdy se zase VAB pro veřejnost otevře (resp. zdali vůbec), není jasné. Naprosto vyloučené budou návštěvy po dobu trvání programu superrakety SLS s pomocnými motory na tuhá paliva – a sázím boty, že díky paranoie v současné Americe vůbec po celou dobu trvání tohoto programu. – A tak nám zůstanou jen vzpomínky na návštěvu gigantické stavby, která se nám poštěstila v září 2012.

Čtvrtek 20. února 2014

Ve společnosti Virgin Galactic, která vyvíjí suborbitální raketoplán SpaceShipTwo pro turistické lety nad hranici jednoho sta kilometrů, došlo během dvou měsíců už ke třetí změně na vysokém postu. V prosinci z ní odešli viceprezidenti pro pohon a pro bezpečnost, nyní proběhla výměna na postu finančního ředitele. – Zakladatel firmy Sir Richard Branson zároveň uvedl, že jeho rodinný (vý)let bude první oficiální let po zkušebních misích. Že by změna rétoriky? Už nepůjde o první komerční let, ale oficiální. Co to znamená? Že by skutečně byly problémy s legislativou (viz blog 3. února 2014), nebo že by komerční lety byly v nedohlednu? Nebo jen hledáme logiku tam, kde není?

Americké letectvo rozpracovalo rozsáhlou studii toho, jak zajistit vynášení vojenských satelitů z USA do vesmíru po roce 2017 (objednávka nosných raket viz blog 31. ledna 2014). V rámci studie se řeší možnosti duálních startů (jedna raketa nese dvě družice; úspora by při dvou satelitech mohla činit až 50 mil. USD) nebo možnost licenční výroby motorů RD-180 pro první stupně raket Atlas V ve Spojených státech. Rusko v minulosti opakovaně naznačilo možnost zastavení jejich dodávek a armádě se pochopitelně tato závislost nelíbí. V současné době jsou v USA naskladněny motory RD-180 na 2,5 roku dopředu s tím, že letos se očekává další dodávka pěti motorů a v příštím roce ještě šesti.

Pro Letectví+kosmonautiku 2/2014 jsem napsal trio článků: „Raketa s nešťastným jménem“ (Sojuz 2-1v), „Prodloužená pro ISS“ (do roku 2024 – a pak se uvidí; viz blog 8. ledna 2014) a „Kosmická křesla“ (k nedávnému výročí premiéry MMU – viz blog 10. února 2014). – Ovšem za mnohem důležitější považuji, že mi tentokrát s článkem poprvé pomohl nový spoluautor: kvůli absenci kvalitních fotografií mi v grafickém programu vytvořil nákres rakety Sojuz 2-1v. Pravda, strávil nad tím celý víkend a pár večerů k tomu, než jsem byl s výsledkem spokojený – ale na rozdíl od všech „Jánemámvůbecčas“ zatnul zuby a pomohl.

Středa 19. února 2014

Ve věku 79 let nás dnes navždy opustil ruský kosmonaut Valerij Nikolajevič Kubasov (narozen 7. ledna 1935). Zúčastnil se vesmírných letů Sojuz-6/1969, Sojuz-19/1975 a Sojuz-36/1980. V rámci své poslední mise letěl do vesmíru s maďarským kosmonautem Bertalanem Farkasem, ovšem do historie se zapsal především jako palubní inženýr mise Sojuz-19. Známější je totiž jako mezinárodní let Sojuz-Apollo: první společná sovětsko-americká pilotovaná výprava. Kromě toho byl v záložních posádkách výprav Sojuz-4/1969, Sojuz-10/1971, Sojuz-11/1971 a Sojuz-30/1978. Mimochodem, pro Sojuz-11 byl původně (společně s Alexejem Leonovem a Pjotrem Kolodinem) v posádce hlavní, ale krátce před startem jej lékaři vyřadili z letu kvůli nálezu na plicích, o němž se domnívali, že jde o rozbíhající se tuberkulózu. Přesněji: protože k události došlo opravdu krátce před startem, vyměnili celou posádku za záložní. Ta pak kvůli technické závadě během přistávacího manévru zahynula...

Velká internetová firma (spekuluje se o Googlu nebo o Facebooku s tím, že první z nich je pravděpodobnější) by měla v dohledné době oznámit záměr vyslat do vesmíru 1600 komunikačních družic. Vznikla by tak bezprecedentní sestava, která by mohla přinést internet zcela bez hranic ke zhruba 4,4 miliardám lidem. Tolik obyvatel Země totiž dosud nemá přístup k tomuto médiu. (Podobné plány existovaly už dříve, například společnost Teledesic plánovala vyslat do vesmíru konstelaci 840 satelitů pro poskytování internetu. Nikdy se ale nestaly realitou.) – V této souvislosti analytici upozorňují, že Google by mohl mířit i dále do vesmíru: nová divize společnosti (vede ji hlavní vývojář platformy Android Andy Rubin) nedávno zakoupila osm malých firem věnujících se robotice...

Přesně před týdnem se nečekaně a téměř zázračně ozvalo čínské šestikolové lunární vozítko Yutu. A to navzdory varováním, že se ho koncem ledna nepodařilo odpovídajícím způsobem zazimovat (= připravit na drsnou lunární noc, kdy teploty padají na mínus 180 stupňů Celsia), že to s ním vypadá špatně a že se dokonce v první možné relaci po probuzení neozvalo. – „Umírajícího“ robota si přitom počátkem února všimla v každodenní show Jona Stewarta v příspěvku Kdo zmrazil Nefritového králíka? i americká televizní stanice Comedy Central, kde ho ztvárnil Sir Patrick Stewart (známý například ze seriálu Star Trek).

Úterý 18. února 2014

Bezpečnostní rada Ruska souhlasí s prodejem dalších motorů NK-33 do Spojených států (zde jsou používány na raketách Antares). Proti je ale ruské ministerstvo zahraničních věcí i ministerstvo obrany. Už v devadesátých letech minulého století do USA dorazilo 36 kusů NK-33: firma Aerojet je nakoupila společně s devíti kusy NK-43 (což je de facto stejný motor, jen s prodlouženou tryskou, který je určený pro vyšší stupně nosičů) za 150 miliónů dolarů. Jednotková cena je tak zhruba 3,3 mil. USD. V Rusku je aktuálně k dispozici 52 motorů NK-33, z toho použitelných je 45 kusů. Firma Orbital Sciences Corp. přitom požaduje minimálně dvacet kusů (tedy pro deset raket Antares). Od roku 1974 nevyráběné motory NK-33 používá v prvním stupni i raketa Sojuz 2-1v, která má ovšem zatím velmi nízkou frekvenci letů (po premiéře loni v prosinci nejspíše znovu odstartuje až v příštím roce).

Účetní dvůr ve Francii (obdoba amerického účetního úřadu GAO) varoval, že ukončení provozu raket Sojuz z kosmodromu Kourou před rokem 2031 může mít negativní dopady na finance společnosti Arianespace: ta si totiž na investice do infrastruktury vzala úvěry (ve výši 171 mil. euro), které běží od roku 2011 a které počítají právě se dvacetiletou splatností. Účetní dvůr zároveň upozornil, že evropské země by měly převzít větší podíl na financování kosmodromu: Francie dnes platí 80 procent fixních nákladů a 60 procent operačních. „Komerční“ Arianespace přitom platí poplatky za využívání základny, které ovšem tyto náklady zdaleka nekryjí (např. ročně za provozování nosičů Sojuz platí bez ohledu na frekvenci startů fixních 4,6 mil. euro).

Indie představila základní kostru prototypu své budoucí pilotované lodi: tento se dočká startu během suborbitální premiéry nové nosné rakety GSLV Mk.III. Nyní je kabina vybavována systémy zajištění života posádky, navigačními, komunikačními a řídicími systémy tak, aby byla připravena na let aktuálně plánovaný na duben či květen 2014. – Indie inzeruje zkoušku jako „atmosférický test“: loď tak asi neponese tepelný štít a padáky. I tak nás v následujících měsících čeká premiérová zkouška indické kosmické lodi...

Pondělí 17. února 2014

Nejdéle sloužící sonda u Rudé planety – americká Mars Odyssey (přílet 24. října 2001) – zahájila pozvolný přesun na novou pracovní dráhu. Nová dráha umožní snímkování povrchu planety vždy bezprostředně po východu Slunce, takže bude možné mj. sledovat ranní mlhy. Veškeré fotografování Marsu bylo dosud prováděno v odpoledních hodinách, kdy je atmosféra planety nejčistší a s minimální oblačností.

Roskosmos oznámil, že přesunuje přistání lodi Sojuz TMA-10M (Oleg Kotov, Sergej Rjazanskij, Michael Hopkins) z původně plánovaného 12. na 11. března 2014. Důvodem je velké množství sněhu v přistávací oblasti u Arkalyku, u něhož se sice předpokládá v příštích týdnech roztání – jenže celá oblast pak bude silně podmáčená. Nově se počítá s dosednutím Sojuzu TMA-10M v záložní oblasti jižně od Džezkazganu.

Včera zanikla v hustých vrstvách atmosféry sovětská družice Kosmos 1220, která byla vypuštěna do vesmíru v listopadu 1980. Protože se ale dostala na netypickou dráhu, zřejmě došlo při jejím startu k nesprávné činnosti nosiče: tomu by odpovídala i skutečnost, že družice byla krátce po navedení do vesmíru zlikvidována řízenou explozí (včera tak zanikal její největší fragment). – Právě včerejší zánik vytáhly světové agentury jako „hrozbu“, a tak se mu věnovala i české média (a to včera zanikal i horní stupeň nosiče Thor Agena z července 1961 o hmotnosti 800 kg, po němž ovšem neštěkl ani pes). A tak si i na moji maličkost vzpomněla televize Prima ve svém zpravodajství.

Pátek 14. února 2014

Z pozice ředitele Muzea kosmonautiky byl s okamžitou platností odvolaný ruský kosmonaut Alexandr Lazutkin (veterán z letu Sojuz TM-25/1997) – jeho nástup viz blog 2. prosince 2013. Důvodem se údajně staly jednak protesty zaměstnanců, kteří nesouhlasili s jeho metodami řízení, a jednak nesrovnalosti v účetnictví instituce. Lazutkin kontroval tím, že naopak on objevil několik případů krádeží cenných exponátů z muzea či nejasnosti v rozpočtech (např. kosmonaut Alexandr Lavejkin věnoval instituci některé cenné předměty, které ale byly následně vykázané jako proplacené). Tak si vyberte.

Již dnes by se měl uskutečnit další letový test demonstrátoru Morpheus pro zkoušení technologií a získávání zkušeností nezbytných pro přesné přistávání na lunárním povrchu (minulý let viz blog 11. února 2014).

V sobotu to bude přesně rok, co nad ruským Čeljabinskem explodoval meteor o průměru 15 až 17 metrů a hmotnosti 7000 až 10000 tun. Jako upomínku na tuto událost dostanou všichni sportovci, kteří na olympijských hrách v Soči vybojují v sobotu zlatou medaili, i druhou prémiovou medailí. Ta obsahuje úlomek z čeljabinského meteoru. Celkem bylo vyrobeno padesát medailí: kromě deseti sobotních zlatých sportovců je získají také jejich národní svazy, jedna poputuje do Čeljabinského muzea, jedna zůstane v Soči a zbytek skončí na základě zatím nejasného klíče v soukromých sbírkách. (Pozor, medaile dostanou sportovci v soukromí mimo stupně vítězů. Takže úlomky meteoru byste zítra „na bedně“ hledali marně.)

Čtvrtek 13. února 2014

Německý kosmonaut Alexander Gerst se zúčastní nejméně jednoho kosmického výstupu z ISS (NASA jich do února 2015 chystá pět – viz blog 29. ledna 2014). Do vesmíru se vydá v lodi Sojuz TMA-13M dne 28. května 2014.

Odvolávám, co jsem napsal – a odvolávám to rád. Prvotní informace čínských médií o tom, že šestikolový robot Yutu na Měsíci je mrtvý (viz blog 12. února 2014), se totiž nezakládala na pravdě. Respektive vycházela jen z aktuálně dostupných informací: robot se totiž ozval a dokonce reaguje na povely ze Země! Evidentně tedy druhou lunární noc přečkal a je jen otázkou, v jakém stavu, protože zazimování před ní neproběhlo podle představ jeho tvůrců (viz blog 27. ledna 2014). Pro neplánovanou odmlku je celkem prosté vysvětlení (byť jde o spekulaci, troufám si tvrdit, že velmi pravděpodobnou): za lunární noci špatně zazimovaný stroj dostal na frak víc, než se plánovalo (= spotřeboval víc energie, než měl). Proto po „probuzení“ hleděl nejprve dobít palubní akumulátory – a ozval se, až když byl připravený (filozofie „zajistit nejprve energii, pak komunikovat“ je v kosmonautice zcela obvyklá: zrovna minulý měsíc se takto „probouzela“ sonda Rosetta po téměř tisícidenní hibernaci – viz blog 17. ledna 2014).

Zadání znělo jasně: říci pár slov ke skonu „nefritového králíka“. Jenže od okamžiku domluvy do okamžiku natáčení uplynula zhruba půlhodina, během níž se nekrolog změnil v radostnou událost (což se nestává příliš často ani v kosmonautice). Jen škoda, že se tentokrát z technických důvodů nevysílalo živě, ale musel se vstup předtáčet: situace na Měsíci se včera večer měnila praktickou každou hodinou... Ale což: člověk je rád poslem dobrých zpráv.

Středa 12. února 2014

V čínských médiích se objevila zpráva, že se nepodařilo v očekávaném čase navázat spojení s šestikolovým robotem Yutu na Měsíci a že je tedy považovaný za „ztracený“. Osudnou se mu stala druhá lunární noc, před níž jej potkala blíže nespecifikovaná mechanická závada, která mu neumožnila odpovídajícím způsobem se „zazimovat“. – I pokud se tyto neblahé zvěsti potvrdí, lze misi hodnotit jako velmi úspěšnou. Robot sice nedosáhl plánované životnosti, ale na Měsíci pracoval, jednu tvrdou noc zvládl přečkat a získal cenné zkušenosti pro další výpravy.

Sir Richard Branson se opět vyjádřil ke společnosti Virgin Galactic a jejím plánům na turistické vyhlídkové lety s pomocí raketoplánu SpaceShipTwo. Kromě toho, že důrazně odmítl tvrzení Toma Bowera pro list The Sunday Times (viz blog 3. února 2014) oznámil, že před SpaceShipTwo jsou dva další zkušební lety a že během tří až čtyř měsíců se poprvé podívá do vesmíru (= nad sto kilometrů). Komerční provoz očekává koncem léta, přičemž k dalším plánům dodal: „Pokud já a moje rodina nebudeme ve vesmíru před koncem roku, pak teprve začnu mít velké, velké obavy.“ (Branson už dříve sliboval, že prvního komerčního letu se zúčastní osobně se svou rodinou – viz blog 5. července 2007 a 12. července 2012.)

V uplynulých dnech jsem se věnoval americkému „kosmickému křeslu“ MMU – jeho třicátému výročí a následnému osudu (viz blog 10. února 2014) plus jeho předchůdcům (viz blog 11. února 2014). Dnes doplním konstatováním, že tento hardware – jinak víceméně slepá vývojová ulička kosmonautiky – je velmi populární mezi odbornou i laickou veřejností. A to tak, že mnohá muzea mají jeho maketu, do které umožňují návštěvníkům se „posadit“. Namátkou jde o (zleva; v žádném případě nejde o úplný výčet – nedělal jsem žádnou rešerši, jen sem dávám několik fotek, které mi jako první vytanuly na mysli) National Space Center v Leicestru (Velká Británie), Johnson Space Center v Houstonu (Texas) a dvě fotky z US Space and Rocket Center v Huntsville (Alabama; dva snímky dávám z jednoho prostého důvodu: zdejší křeslo bylo mezi našimi návštěvami v letech 2008 a 10 v rámci expozice přemístěno).

Úterý 11. února 2014

Demonstrátor Morpheus, který vyvinula firma Amarillo Aerospace společně s Johnsonovým kosmickým střediskem NASA a který by mohl jednoho dne posloužit k dopravení půltunového nákladu na Měsíc (jako referenční náklad, pro který vůbec demonstrátor vznikl, se uvádí humanoidní robot Projekt M), absolvoval sedmý samostatný let. Tentokrát dosáhl výšky 140 metrů a své manévrovací schopnosti prokázal, když se od místa startu horizontálně vzdálil téměř 200 m. Morpheus má pokračovat v testech s tím, že někdy v březnu či dubnu bude vybavený senzory pro detekci překážek při přistání a pokusí se dosednout do členitého terénu.

Čínská sonda Chang´e 3 se po druhé lunární noci probudila k životu a začala komunikovat. Šestikolový robot Yutu (Nefritový králík) se zatím neozval: definitivně jasno o jeho osudu by mělo být během následujících 48 hodin. Před zazimováním ho totiž potkaly blíže nespecifikované „mechanické problémy“ (viz 27. ledna 2014) a je silně nejisté, zdali se vůbec ozve. Jen pro úplnost: sonda Chang´e 3 využívá energii z radioizotopových generátorů, takže teoreticky může komunikovat i v noci, robot Yutu je odkázaný na sluneční baterie (a v noci akumulátory).

„Kosmické křeslo“ MMU, které se nakonec ukázalo slepou vývojovou uličkou (bližší informace ke třicátému výročí jeho použití viz blog 10. února 2014), nebylo prvním svého druhu. Naopak: šlo o jakýsi vrchol dřívější vývojové řady. Už v programu Gemini se objevila „ruční“ jednotka HHMU, poté i první „kosmické křeslo“ AMU, pro program MOL se vyvíjelo IMLSS a uvnitř stanice Skylab byly zkoušeny jednotky ASUM a FCMU. Na snímcích jsou „křesla“ AMU z programu Gemini v různých muzejích (zleva): National Museum of United States Air Force (Dayton, stát Ohio) Thomas Stafford Air and Space Museum (Weatherford, stát Oklahoma) a US Space and Rocket Center (Huntsville, stát Alabama).

Pondělí 10. února 2014

Prezident italské kosmické agentury ASI Enrico Saggese nabídl rezignaci, aby mohl „lépe bránit svoji integritu, čest a prestiž“ poté, co se ASI stala cílem rozsáhlého vyšetřování korupce. V tuto chvíli není jisté, zdali bude rezignace přijata (rozhodující slovo bude mít příslušný ministr): jisté je jen to, že vyšetřování je velmi široké, protože se týká zhruba stovky firem a institucí.

V pátek 7. února uplynulo právě třicet let od prvního zkušebního letu „kosmického křesla“ (ona je to spíše „osobní manévrovací jednotka“, ale v našich končinách se pojem „kosmické křeslo“ jaksi vžil) MMU. Jako první dostal možnost si ho vyzkoušet astronaut Bruce McCandless, který se od mateřského raketoplánu Challenger vzdálil až na 98 metrů. Jednotka MMU byla použita v roce 1984 použita při třech letech raketoplánů, ale s hodně rozpačitými výsledky: technicky sice fungovala perfektně, ale stejně se nakonec ukázalo, že pro ni plánované úkoly se buď nebudou realizovat, nebo je jednodušší provést je se stávajícími prostředky (manipulátor RMS apod.).

Obě letěné jednotky MMU výrobního čísla 2 a 3 následně byly skladovány až do roku 1998, kdy je výrobce po dohodě s NASA předal Smithsonian Institution. Jednotka číslo 2 (ta, s níž vznikla legendární fotografie astronauta McCandlesse) byla dlouhé roky vystavována ve vstupní hale Johnsonova kosmického střediska, od loňska je pak k vidění v Kennedyho kosmickém středisku nad raketoplánem Atlantis. Jednotka číslo 3 byla vystavena nejprve v Národním muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu D.C., po otevření Udvar-Hazy Center (stát Virginie) byla deponována nad raketoplán Enterprise – jehož místo zaujal v roce 2012 Discovery.

Pátek 7. února 2014

Do Dvorany slávy amerických astronautů budou v letošním roce zařazeni Shannon Lucidová (Discovery STS-51G/1985, Atlantis STS-34/1989, Atlantis STS-43/1991, Columbia STS-58/1993 a Atlantis STS-76/1996) a Jerry Ross (Atlantis STS-61B/1985, Atlantis STS-27/1988, Atlantis STS-37/1991, Columbia STS-55/1993, Atlantis STS-74/1995, Endeavour STS-88/1988 a Atlantis STS-110/2002). Lucidová se stala první Američankou, která dosáhla na metu pěti kosmických letů – a zároveň první a jedinou ženou z oddílu NASA, která dlouhodobě pracovala na stanici Mir (určitě jí lze k dobru připočíst i to, že její start STS-76 jsem viděl na vlastní oči...). Ross je zase (krom jiného) prvním astronautem, který se zúčastnil sedmi kosmických letů. Do Dvorany slávy budou slavnostně uvedeni 3. května 2014.

Pro někoho představuje třináctka nešťastné číslo, ovšem pro amerického pilota Waltera Cunninghama je zřejmě nejšťastnějším v jeho životě. Přihlásil se totiž do třetího výběru astronautů NASA v roce 1963. Když bylo rozhodnuto o vhodných kandidátech, ale tito ještě nebyli o svém výběru zpraveni, uskutečnilo se poslední neformální setkání zodpovědných manažerů (např. šéfastronaut Deke Slayton nebo ředitel Střediska pilotovaných letů Robert Gilruth) nad životopisy, dotazníky apod. Když tu náhle Max Faget, mj. hlavní konstruktér lodi Mercury, pozvedl ruku: „To nemůžeme udělat! Je to třináct jmen!“ Slayton se podivil: „Proč ne? Co je špatného na třinácti jménech?“ „Třináctka není šťastné číslo, Deke. Musíme jich vybrat dvanáct nebo čtrnáct.“ Slayton se zamyslel: „Nezahodím toho třináctého, ať je to kdokoliv. Tak jich budeme mít čtrnáct...“ A vytáhl ze svazku odmítnutých složku prvního v pořadí. Bylo na ní jméno Walter Cunningham.

Tento a mnoho dalších příběhů jsou v knize Moon Bound – Choosing and Preparing NASA´s Lunar Astronaut (napsal Colin Burgess). Je v ní velmi detailně popsaný výběr amerických astronautů v šedesátých letech plus rozebrán jejich výcvik, nominace do posádek apod. Kniha je trochu zvláštně postavená: některým kandidátům, kteří nebyli vybráni, je věnována spousta stran (příkladem je John Yamnicky, jehož život je rozebrán na třiceti stranách, přičemž neúspěšný pokus o zařazení do oddílu astronautů je na šesti řádcích). Naopak těm, kteří se třeba dostali na Měsíc, jen pár řádků. Ano, jejich životy a výcvik jsou rozpitvány detailně v mnoha jiných publikacích, ale... Jednak přece jen význam vybraných astronautů (ať letěných či nikoliv) byl pro program Apollo přece jen větší. Jednak bych čekal trochu vyváženější publikaci: neúspěšní kandidáti budiž, ale všem tak nějak stejně. Někdo má oněch třicet stran, u někoho je zmíněno jen jméno. Kniha stojí za prolistování, ale to je tak vše – dělá na mě dojem, že jde o v jiných publikacích neupotřebené přebytky jinak velmi kvalitního publicisty v kosmonautice.

Čtvrtek 6. února 2014

Z oddílu aktivních astronautů na manažerskou pozici v Johnsonově kosmickém středisku přestoupil Kevin Ford, který ještě před rokem kroužil kolem naší planety na Mezinárodní kosmické stanici (jinak veterán z letů Discovery STS-128/2009 a Sojuz TMA-06M/2012). Oddíl astronautů NASA tak má aktuálně 43 členů (dalších osm kandidátů je pak od loňska ve výcviku).

Start třetí operační lodi Dragon na palubě rakety Falcon 9 v1.1 byl opět odložený (viz blog 28. ledna 2014): nově se s ním počítá 16. března 2014. Jako hlavní důvod je uváděna opožděná dodávka prvního stupně nosné rakety na kosmodrom kvůli nepříznivému počasí.

Nejnovější vydání Tajemství vesmíru přináší trojici mých článků: „Příběh opravdového Američana“ (životní příběh Johna Glenna – pokud se podíváte na titulní stranu, kde je text o Glennovi avizovaný, pak prosím vezměte na vědomí, že autor nemá s titulkou zhola nic společného), „Nekonečný příběh na Marsu“ (desáté výročí přistání robotů Spirit a Opportunity) a „Budíček pro sondu Rosetta“ (zrod a historie sondy, jejíž mise se stane letošní událostí číslo jedna v kosmonautice).

Středa 5. února 2014

Ruská meziresortní komise doporučila zařadit Muchtara Rabatoviče Ajmachanova do oddílu ruských kosmonautů. Ajmachanov byl původně vybraný k letu do vesmíru jako zástupce Kazachstánu, ale z projektu jeho mise na ISS nakonec sešlo. V roce 2010 však získal ruské občanství (viz blog 27. prosince 2013) – a od té doby usiloval o zařazení do přípravy jako ruský kandidát.

Poté, co americká družice WISE „vstala z mrtvých“ v rámci mise NEO-WISE (prostě byla probuzena z hibernace – viz blog 27. srpna 2013), „objevila“ v naší sluneční soustavě 857 nových těles. Z toho je 22 blízkozemních objektů a čtyři komety. Ono „objevila“ je záměrně v uvozovkách, protože ne všechna tělesa jsou nová a neznámá: ovšem minimálně tři blízkozemní objekty (= tělesa, která mají potenciál jednoho dnes se srazit se Zemí) jsou nové – a každý z nich má průměr „stovky metrů“.

Na setkání místních podnikatelů byl v texaském Websteru představný projekt vzdělávacího a konferenčního střediska The Apollo Center. Jeho hlavním poznávacím znakem by přitom měla být 24 metrů vysoká socha astronauta z programu Apollo s vlajkou v ruce. Do přilby sochy by mělo být možné dostat se pomocí výtahu: bude zde vybudována vyhlídková terasa, z níž bude vidět až do nedalekého Johnsonova kosmického střediska. Zatím jde jen o projekt bez finančního zajištění (a tím pádem i bez časového harmonogramu).

Úterý 4. února 2014

Nově zveřejněné informace z ruské kosmonautiky odhalily neuvěřitelnou (no...) věc: některé součástky pro pilotované lodě Sojuz byly (doslova a do písmene) vyráběné v garážích! Přišlo se na to, že když Volžská konstrukční kancelář získala kontrakt na některé nové součástky lodí, její vedoucí obratem založil společnost s ručením omezeným a v duchu hesla „co je doma, to se počítá,“ si zakázku přidělil. Výroba pak skutečně proběhla v pronajatých garážích, testování v železničních dílnách. Vše měla zakrýt odpovídající certifikace. Případ se stal už v roce 2008, ale konstrukční kancelář Eněrgija jej záhy odhalila, takže se žádné komponenty typu „udělej si sám“ (prý) nedostaly na kosmické lodě. Nicméně zveřejněný byl až nyní.

Indická kosmická agentura ISRO oznámila, že první zkušební let její rakety GSLV Mk.III proběhne letos v dubnu. Půjde jen o suborbitální test, při němž bude aktivní toliko první stupeň (na asymetrický dimetylhydrazin a oxid dusičitý) s pomocnými motory (na tuhá paliva): druhý stupeň bude jen hmotnostní a rozměrová maketa. ISRO zároveň oznámila, že raketa ponese prototyp kabiny plánované pro budoucí pilotovanou misi. Zdali bude prototyp alespoň částečně funkční (např. ponese padákové systémy) nebo půjde jen o model, není z dostupných informací jasné.

Edward Snowden poukázal zveřejněním mnoha neveřejných informací na některé praktiky americké Národní bezpečnostní agentury (NSA). Hovořil mimo jiné o elektronické průmyslové špionáži: její spojení s americkými tajnými službami sice není žádnou novinkou, přesto stojí za to si toto nebezpečí připomenout stejně jako zmínit některé metody vyzvědačů 21. století. Aneb na toto téma jsem (společně s dalšími...) vystoupil v pořadu Horizont na ČT24. (Pro zajímavost: pokud si dobře prohlédnete druhý snímek, zjistíte, že kosmonautika se mihla i v tomto příspěvku...)

Pondělí 3. února 2014

Vypadá to, že společnost Virgin Galactic chystající se vozit turisty na práh vesmíru v raketoplánu SpaceShipTwo, má další problémy: tentokrát nikoliv technické, nýbrž administrativní. Problém je – zjednodušeně řečeno - v tom, že kosmická turistika se rozbíhá mnohem pomaleji, než všichni čekali. (Pro připomenutí: společnost Virgin Galactic slibovala regulérní provoz už od konce roku 2007!) Kongres USA celé odvětví svého času podpořil tím, že v roce 2004 na osm let zmírnil pravidla ve srovnání s běžnou leteckou dopravou. Počítalo se zkrátka s tím, že pasažéři budou do suborbitálních strojů nastupovat na vlastní riziko – a že před startem podepíšou revers. Pak měly být odlétány „tisíce letů“ a získány odpovídající zkušenosti. Jenže dodnes na suborbitální misi žádný platící turista neletěl: Kongres USA tak nedávno výjimku prodloužil do října 2015. Otázka ale je, co bude dál. Prodlouží ji znovu? Asi ano. A co potom? Bude se prodlužovat donekonečna, protože zřejmě bude nějaký ten pátek létat, než bude získán dostatek zkušeností (a letů), abychom suborbitální turistiku mohli srovnávat s běžnou dopravou?

V souvislosti s Virgin Galactic je zajímavá informace, kterou v rozhovoru pro list The Sunday Times sdělil Tom Bower, autor životopisu zakladatele firmy Richarda Bransona (Branson: Behind the Mask). „Hrozí, že se Virgin Galactic změní v bílého slona,“ tvrdí Bower a dodává, že Branson se tohoto suborbitálního dobrodružství navzdory problémům už nemůže vzdát. - Jak jsem koupil, tak prodávám...

Firma LEGO vydala pod číslem 21104 model šestikolového robota Curiosity, který od srpna 2012 brázdí planiny Marsu. Vydaný byl v rámci série CUUSOO (v níž může kdokoliv navrhnout jakoukoliv stavebnici – a pokud následně získá dostatečný počet hlasů, bude její vydání firma LEGO zvažovat – takto vyšla už japonská sonda Hayabusa, viz blog 5. března 2012). Stavebnice se skládá z 295 dílků a její oficiální prodejní cena v našich končinách je 699 Kč.

TOPlist